Leden 2011

Jen letní láska....Nebo něco víc?

30. ledna 2011 v 18:23 | Hollin |  Hollin - my world
Ahojky,

právě mi zcela nečekaně napsal jeden kluk, se kterým jsem se seznámila před pěti lety na dovolené. Je ze Slovenska, ale díky němu byla moje dovolená vážně skvělá. A při čtení jeho krátkého pokusu o znovunavázání kontaktu mě tak napadlo téma Letní láska. Koneckonců jsme v půlce zimy a zajímalo by mě, jestli jste někdy prožili letní románek a jak dopadl? Vydrželo vám to až do zimy nebo to skončilo hned po dovolené? Já myslím, že léto a dovolená je taková magická kombinace, při které se lásce vážně daří. Problémem zůstává, zda zamilovanost přežije i prach běžného rutinního života. 
  
Než jsem se seznámila se svým nynějším přítelem (což bylo v srpnu - na dovolené), chodila jsem s jedním klukem. Jmenoval se Martin. Seznámili jsme se přes mého spolužáka, který mu na mě dal číslo.
  
Martin mi napsal SMS a já ze zvědavosti odepsala. Psal mi moc krásně, skládal mi samé komplimenty a brzy nastala doba, kdy jsem posedávala u telefonu a srdce mi bláznivě poskočilo pokaždé, když mi pípla zpráva. Po nějaké době jsme se poprvé sešli a já zjistila, že je i docela pěknej. Měl motorku a bylo léto - co víc si přát? Jezdili jsme spolu na romantické výlety, chodili na procházky... Považovala jsem to za velkou lásku. Jenže pak přišel srpen a dovolená. Byl to tábor, na který jsem jela s babičkou a s bráchou. No a tam jsem zjistila, jak taková skutečná láska a zamilovanost vypadají. Do té doby jsem měla nasazené růžové brýle, přes které jsem neviděla spoustu věcí - mezi nimi například to, že Martin byl takové "ucho". Na dovolené jsem poznala prince, který si okamžitě získal moji pozornost a posléze i srdce. 

Letní láska
  
Petr sice nebyl o moc starší než já, uměl ale báječně líbat, točil s fagulí (to je taková ta tyč, která se zapálí na obou koncích a Péťa patřil mezi ty borce, kteří s ní uměli točit), což mě ještě během dovolené také nějakým způsobem naučil a také skvěle tancoval (nejlépe ploužáky se mnou v náručí!). Já měla ale problém. Měla jsem tou dobou Martina.... Co teď? No, řekli jsme si, že od sebe bydlíme příliš daleko, také že jsem zadaná... Tak jsme si na sebe sice dali telefonní čísla, ale domluvili jsme se, že zůstaneme po dovolené kamarádi, protože láska na dálku nemá smysl. Po skončení té báječné dovolené jsme se se slzami v očích rozloučili a nasedli do aut - každý ke svým prarodičům. 

 Když jsme dorazili domů, jen jsem si lehla na gauč a brečela jsem. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo. V tom mi přišla zpráva od Petra, ve které stálo: Miluju tě!

 Co vám budu povídat, dnes spolu bydlíme a přestože nad námi občas proletí mráčky drobných neshod a nedorozumění, jsme spolu strašně šťastní a jeden bez druhého již nemůžeme být. Z původního "letního flirtu", nebo "letní lásky" se vyklubala láska životní. Do budoucnosti nevidím, nevím, jestli spolu zestárneme, ale rozhodně nebudu nikdy litovat toho, že jsem Péťovi tenkrát na to Miluju tě odepsala také kladně. 
  
Z mé letní lásky se vyklubala láska životní. A jak je to s tou vaší? 
pp
Hollin

Alfa Romeo Wallpaper

25. ledna 2011 v 21:13 | Hollin |  Photoshop
Ahojky,

rozhodla jsem se, že si vyměním wallpaper na ntbku, vygooglovala jsem si jeden velice hezký, jen se mi zdál trochu "studený". Co jsem udělala? Hodila jsem ho do svého milovaného Photoshopu, použila jsem zateplovací Fotofiltr a hned je to hezčí :-) Originální obrázek:

Ty mraky se mi tady na tom obrázku zdály moc pochmurný, tak jsem je zesvětlila. Použila jsem zateplovací filtr, přizelenila jsem les, vymazala nápis z pravého dolního roku fotky a přidala podpis a srdíčka :-)
Fotka po úpravě:

Zdá se vám to veselejší? Mně teda jo! Mějte se famfárově, pp
Hollin

Proč M.Twain nenáviděl němčinu - překlad

20. ledna 2011 v 19:30 | Hollin |  Hollin - my world
Die schreckliche deutsche Sprache
         "...oder warum Mark Twain die deutsche Sprache hasste..."

...Existuje deset slovních druhů a všechny jsou k zlosti. Průměrná věta v německém časopise je jedna velká, vznešená, působivá kuriozita; zabírá čtvrtinu odstavce; obsahuje všech deset slovních druhů - ne v řádném slovosledu, ale páté přes deváté; skládá se především ze složenin, které spisovatel poskládal tak, že je nelze najít v žádném slovníku - šest nebo sedm slov poskládaných dohromady, a to bez jediného skloubení nebo spoje, to znamená: bez pomlček; projednává čtrnáct nebo patnáct různých témat, z nichž každé zahrnuje svou vlastní vsuvku a pokaždé tři nebo čtyři
z těchto vsuvek obsahují ještě přídavnou vsuvku, takže vznikají nacpaniny uvnitř nacpanin; konečně jsou všechny tyto vsuvky a nadvsuvky shrnuté do jedné hlavní vsuvky, která začíná na prvním řádku majestátní věty a v prostředku jejího posledního řádku končí - a poté přichází sloveso a člověk se poprvé dozvídá, o čem že byla celou dobu řeč; a po slovesu přidá autor ještě "haben sind gewesen gehabt haben geworden sein" nebo něco podobného - čistě pro dekoraci, řekl bych - a monument je hotov. Domnívám se, že toto závěrečné hurá je něco jako kudrlinka na podpisu - ne nutná, ale vzhledná. Německé knihy se čtou opravdu snadno, když si je člověk drží před zrcadlem nebo když se postaví na hlavu, jen aby otočil celou konstrukci, ale číst německý časopis a rozumět mu, zůstane pro cizince nemožné….

    Němci znají ještě další formu vsuvky, kterou vytváří, ve které rozdělí sloveso a jednu polovinu dají na začátek napínavé kapitoly a tu druhou půlku na konec. Můžete si představit něco tak matoucího? Tyhle věci se nazývají "Slovesa s odlučitelnými předponami". Německá gramatika je přímo posetá těmito slovesy, a čím dále jsou obě části od sebe odloučeny, tím spokojenější je tvůrce tohoto deliktu se svým výkonem. Jedním z nejoblíbenějších exemplářů je reiste ab - což znamená "odcestoval". Zde je příklad, který jsem četl v jednom románu a přeložil jsem ho do angličtiny:

"Kufry byly připraveny, on od- po tom, co políbil svou matku a sestry, a poté, co ještě jednou objal svou milovanou Gretchen, která, oblečena jen v jednoduchém bílém mušelínu s jediným květem v bohatém závoji jejích hnědých vlasů, chabě klopýtala dolů ze schodů, stále ještě bledá z teroru a vzrušení předešlého večera, ale toužící položit svou ubohou bolavou hlavu ještě jednou jemu na hruď, protože jeho milovala ještě vroucněji, než vlastní život, -cestoval."

   Není ale žádoucí prodlévat příliš dlouho u sloves s odlučitelnou předponou. Člověk brzy nevyhnutelně ztratí sebeovládání, a když vydrží u tématu a neposlechne varování, mozek mu z toho buď změkne, nebo zkamení.

   Osobní zájmena a přídavná jména jsou u této řeči věčným trápením a bývalo by bylo lepší, kdyby se úplně vyškrtly. Slovo "sie" na příklad znamená jak "ty", tak "ona", také "ji", také "to", také "oni" a také "je". Člověk by si představil hořkou chudobu řeči, ve které jedno jediné slovo musí konat práci šesti slov - k tomu ještě jedna taková chudá, malá, slabá věcička skládající se pouze ze tří písmen. Především by si ale člověk představil to zoufalství, jaké to je nikdy nevědět, který z těchto významů mluvčí právě myslí. To také vysvětluje, proč obecně zkouším usmrtit každého, kdo mi řekne nějaké "sie", ačkoli toho dotyčného neznám.

   Nyní k přídavným jménům. Zde máme jeden případ, ve kterém by byla předností jednoduchost, a z tohoto a ne jiného důvodu byla adjektiva vytvořena tak komplikovaně, jak to jen šlo. Když my v naší vlastní jasné řeči chceme mluvit o "dobrém příteli (good friend)" nebo o našich "dobrých přátelích (good friends)", zůstáváme u jednoho tvaru, což nikoho neštve a nikomu se z toho nevaří krev. V němčině je to ale jinak. Když padne Němci do rukou přídavné jméno, skloňuje ho, skloňuje ho, skloňuje ho a skloňuje ho do té doby, než je veškerý lidský rozum vyskloňován. Je to tak špatné, jako v latině. Například se říká:

Jednotné číslo:
1.pád: Mein guter Freund (my good friend - můj dobrý přítel)
2.pád: Meines guten Freundes (of my good friend - bez mého dobrého přítele)
3.pád: Meinem guten Freunde (to my good friend - mému dobrému příteli)
4.pád: Meinen guten Freund (my good friend - mého dobrého přítele)

Množné číslo:
1.pád: Meine guten Freunde (my good friends - moji dobří přátelé)
2.pád: Meiner guten Freunde (of my good friends - bez mých dobrých přátel)
3.pád: Meinen guten Freunden (to my good friends - mým dobrým přátelům)
4.pád:Meine guten Freunde (my good friends - mé dobré přátele)

Nyní si kandidát na blázinec může zkusit naučit se tyto variace nazpaměť - člověk ho okamžitě zvolí. Možná by se měl raději člověk v Německu zříci přátel, než se kvůli nim tolik snažit. Ukázal jsem, jak obtížné je, vyskloňovat jednoho dobrého (mužského) přítele; to je ale pouze třetina práce, neboť se k tomu člověk musí naučit obrovské množství nových zkomolenin přídavných jmen, pokud je objekt snažení ženský a ještě další, pokud je to rod střední. Nyní se ale v této řeči vyskytuje více přídavných jmen, než byste si mysleli, a vy je všechny musíte právě tak umělecky ohýbat, jako příklad uvedený výše. Těžké? Namáhavé? Tato slova to nemohou popsat. Slyšel jsem říkat jednoho studenta z Kalifornie v Heidelbergu, že by raději stokrát ohnul obě svá kolena, než jen jednou jediné přídavné jméno, a to se nejednalo zrovna o gymnastu.

   Zdá se, že zakladateli této řeči přišlo vtipné, když ji jakýmkoli způsobem, který mu přišel na mysl, zkomplikoval. Když například náhodně zmíníme dům (ein Haus) nebo koně (ein Pferd) nebo psa (ein Hund), napíšou se tato slova tak, jak byla uvedena; ale když se k nim dostaneme ve třetím pádě, navěsí se na ně bláznivé a zbytečné e a píše se Hause, Pferde, Hunde. Tedy e často označuje množné číslo (jako u nás -s)*, začátečníkovi se může snadno stát, že dělá dva měsíce z jednoho psa ve třetím pádě dvojčata, než objeví svůj omyl; a na druhou stranu začátečník, který si může jen těžko dovolit takovou ztrátu, jako získat a zaplatit dva psy a obdržet jen jednoho, poněvadž tohoto psa koupil nevědomky ve třetím pádě jednotného čísla, zatímco on zamýšlel mluvit o něm v množném čísle - přičemž by bylo právo podle striktních pravidel gramatiky samozřejmě na straně prodávajícího, který by nemohl být ani zažalován za ztracené peníze kupujícího.

    V němčině začínají všechna podstatná jména velkým písmenem. To je tedy upřímně celkem dobrý nápad, a tento dobrý nápad nutně bije do očí, vzhledem ke své ojedinělosti. Považuji to za dobrý nápad, protože díky tomu se dají podstatná jména téměř pokaždé rozeznat, jakmile to člověk vidí. Tu a tam se člověk ovšem zmýlí a bere nesprávně jména věcí místo jmen osob a ztratí spoustu času při hledání významu celku. Německá jména téměř vždy něco znamenají a to napomáhá oklamání člověka usilujícího o porozumění. Jednoho dne jsem překládal větu, ve které bylo, že se vzteklá tygřice utrhla ze řetězu a "nešťastného Tannenwalda (německy jedlový les, pozn.překl.) celého sežrala". Už jsem se chystal to celé zpochybnit, pak jsem zjistil, že Tannenwald bylo v tomto případě mužské jméno.

   Každé podstatné jméno má svůj gramatický rod a jejich rozdělení je beze smyslu a metody. Musíme se rod u každého podstatného jména naučit zvlášť. Jiná možnost neexistuje. Abychom to dokázali, potřebovali bychom mít paměť jako plánovací kalendář. V němčině nemá slečna (das Fräulein) žádný rod, řepa (die Rübe) ho oproti tomu má. Jaká to nadměrná pocta řepě a jaké lhostejné pohrdání děvčetem se tu ukazují! Podívejte se, následně přeložím jeden rozhovor z jedné z nejlepších německých učebnic:

Gretchen: "Wilhelme, kde je řepa?"
Wilhelm: "Ona je v kuchyni."
Gretchen: "Kde je to dokonalé a krásné anglické děvče?"
Wilhelm: "Šlo to do opery."

   Abych pokračoval o německých rodech: Strom má mužský rod, jeho pupence ženský, jeho listy střední; Koně rod nemají, psi mají mužský rod, kočky ženský; Ústa, krk, ňadra, lokty, prsty, nehty, nohy a tělo člověka mají mužský rod; Co sedí na krku, má buď mužský nebo střední rod, ale řídí se to slovem, které na to člověk používá a ne podle pohlaví jedince, neboť v Německu mají všechny ženy buď "mužskou hlavu" (der Kopf) nebo bezrodou hlavu (das Haupt). Nos, rty, ramena, prsa, ruce, boky a prsty u nohou člověka jsou ženského rodu a jeho vlasy, jeho uši, oči , nohy, kolena, jeho brada, jeho srdce a jeho svědomí  jsou bezrodá.

...

   Žena (die Frau) má v němčině kvůli nějakému nedopatření zakladatele této řeči ženský rod; ženská (das Weib)ho ale ke své smůle nemá. Ženská (das Weib)zde nemá žádný rod, je to rod střední; podle gramatiky je také ryba (der Fisch) "on", její šupiny (die Squama) jsou "ona", samice od ryby (das Fischweib) ale není ani jedno z toho. Nazývat ženskou (das Weib) bezrodou smí asi platit za zaostávající popis situace. Dost špatné - ale nadměrná přesnost je jistě ještě horší. Němec nazývá obyvatele Anglie Angličanem (Engländer). Ke změně rodu se připojí "-in" a označí tak ženskou obyvatelku té samé země jako Angličanku (Engländerin). Tak by se zdála dostatečně popsána, ale pro Němce to není dostatečně přesné, tak před slovo ještě dá člen, který ukazuje, že následují stvoření je ženského rodu a píše: Angličanka (die Engländerin) /což znamená totéž co "Ona-Angličanka"/. Podle mého názoru je pak tato osoba přeznačená.

...
*v angličtině, pozn.překl.

Původní text:

...Es gibt zehn Wortarten, und alle zehn machen Ärger. Ein durchschnittlicher Satz in einer deutschen Zeitung ist eine erhabene, eindrucksvolle Kuriosität; er nimmt ein Viertel einer Spalte ein; er enthält sämtliche zehn Wortarten - nicht in ordentlicher Reihenfolge, sondern durcheinander; er besteht hauptsächlich aus zusammengesetzten Wörtern, die der Verfasser an Ort und Stelle gebildet hat, sodass sie in keinem Wörterbuch zu finden sind - sechs oder sieben Wörter zu einem zusammengepackt, und zwar ohne Gelenk und Naht, das heißt: ohne Bindestriche; er behandelt vierzehn oder fünfzehn verschiedene Themen, von denen jedes in seine eigene Parenthese eingeschlossen ist, und jeweils drei oder vier dieser Parenthesen werden hier und dort durch eine zusätzliche Parenthese abermals eingeschlossen, sodass Pferche innerhalb von Pferchen entstehen; schließlich werden alle diese Parenthesen und Überparenthesen in einer Hauptparenthese zusammengefasst, die in der ersten Zeile des majestätischen Satzes anfängt und in der Mitte seiner letzten Zeile aufhört -und danach kommt das Verb, und man erfährt zum ersten Mal, wovon die ganze Zeit die Rede war; und nach dem Verb hängt der Verfasser noch "haben sind gewesen gehabt haben geworden sein" oder etwas dergleichen an - rein zur Verzierung, soweit ich das ergründen konnte -, und das Monument ist fertig. Ich nehme an, dieses abschließende Hurra ist so etwas wie der Schnörkel an einer Unterschrift - nicht notwendig, aber hübsch. Deutsche Bücher sind recht einfach zu lesen, wenn man sie vor einen Spiegel hält oder sich auf den Kopf stellt, um die Konstruktion herumzudrehen, aber eine deutsche Zeitung zu lesen und zu verstehen wird für den Ausländer wohl immer eine Unmöglichkeit bleiben.
...

   Die Deutschen kennen noch eine weitere Form der Parenthese, die sie herstellen, indem sie ein Verb spalten und die eine Hälfte an den Anfang eines spannenden Kapitels setzen und die andere Hälfte an den Schluss. Kann man sich etwas Verwirrenderes vorstellen? Diese Dinger heißen "trennbare Verben". Die deutsche Grammatik ist geradezu übersät mit trennbaren Verben, und je weiter die beiden Teile auseinander gerissen werden, desto zufriedener ist der Urheber des Verbrechens mit seiner Leistung. Eines der beliebtesten Exemplare ist reiste ab - was "departed" bedeutet. Hier ist ein Beispiel, das ich in einem Roman aufgelesen und ins Englische übertragen habe:
"The trunks being now ready, he de- after kissing his mother and sisters, and once more pressing to his bosom his adored Gretchen, who, dressed in simple white muslin, with a single tuberose in the ample folds of her rich brown hair, had tottered feebly down the stairs, still pale from the terror and excitement of the past evening, but longing to lay her poor aching head yet once again upon the breast of him whom she loved more dearly than life itself, parted."2
   Es ist jedoch nicht ratsam, zu lange bei den trennbaren Verben zu verweilen. Man verliert bald unweigerlich die Beherrschung, und wenn man bei dem Thema bleibt und sich nicht warnen lässt, weicht schließlich das Gehirn davon auf oder versteinert.

   Personalpronomen und Adjektive sind eine ewige Plage in dieser Sprache, und man hätte sie besser weggelassen. Das Wort "sie" zum Beispiel bedeutet sowohl "you" als auch "she" als auch "her" als auch "it" als auch "they" als auch "them". Man stelle sich die bittere Armut einer Sprache vor, in der ein einziges Wort die Arbeit von sechs tun muss - noch dazu ein so armes, kleines, schwaches Ding von nur drei Buchstaben. Vor allem aber stelle man sich die Verzweiflung vor, nie zu wissen, welche dieser Bedeutungen der Sprecher gerade meint. Das erklärt auch, warum ich im Allgemeinen jeden, der "sie" zu mir sagt, umzubringen versuche, sofern ich ihn nicht kenne.
Nun zum Adjektiv. Hier haben wir einen Fall, in dem Einfachheit ein Vorzug gewesen wäre, und nur aus diesem und aus keinem anderen Grund hat der Erfinder das Adjektiv so kompliziert gestaltet, wie es eben ging. Wenn wir in unserer eigenen aufgeklärten Sprache von unserem "good friend" oder unseren "good friends" sprechen wollen, bleiben wir bei der einen Form, und es gibt deswegen keinen Ärger und kein böses Blut. Im Deutschen jedoch ist das anders. Wenn einem Deutschen ein Adjektiv in die Finger fällt, dekliniert und dekliniert und dekliniert er es, bis aller gesunde Menschenverstand herausdekliniert ist. Es ist so schlimm wie im Lateinischen. Er sagt zum Beispiel:
Singular
Nominativ: Mein guter Freund (my good friend)
Genitiv: Meines guten Freundes (of my good friend)
Dativ: Meinem guten Freunde (to my good friend)
Akkusativ: Meinen guten Freund (my good friend)
Plural
N.: Meine guten Freunde (my good friends)
G.: Meiner guten Freunde (of my good friends)
D.: Meinen guten Freunden (to my good friends)
A.: Meine guten Freunde (my good friends)
   Nun darf der Kandidat fürs Irrenhaus versuchen, diese Variationen auswendig zu lernen - man wird ihn im Nu wählen. Vielleicht sollte man in Deutschland lieber auf Freunde verzichten, als sich all diese Mühe mit ihnen zu machen. Ich habe gezeigt, wie lästig es ist, einen guten (männlichen) Freund zu deklinieren; das ist aber erst ein Drittel der Arbeit, denn man muss eine Vielzahl neuer Verdrehungen des Adjektivs dazulernen, wenn der Gegenstand der Bemühungen weiblich ist, und noch weitere, wenn er sächlich ist. Nun gibt es aber in dieser Sprache mehr Adjektive als schwarze Katzen in der Schweiz, und sie müssen alle ebenso kunstvoll gebeugt werden wie das oben angeführte Beispiel. Schwierig? Mühsam? Diese Worte können es nicht beschreiben. Ich habe einen Studenten aus Kalifornien in Heidelberg in einem seiner ruhigsten Augenblicke sagen hören, lieber beuge er hundertmal beide Knie als auch nur einmal ein einziges Adjektiv, und es handelte sich nicht etwa um einen Turner.

   Der Erfinder dieser Sprache scheint sich einen Spaß daraus gemacht zu haben, sie auf jede Art, die ihm nur in den Sinn kam, zu komplizieren. Wenn man zum Beispiel ein Haus oder ein Pferd oder einen Hund beiläufig erwähnt, schreibt man diese Wörter wie angegeben; aber wenn man sich auf sie im Dativ bezieht, hängt man ein närrisches und unnötiges e an und schreibt sie "Hause", "Pferde", "Hunde". Da nun ein e oft den Plural bezeichnet (wie bei uns das s), kann es dem Anfänger leicht passieren, dass er zwei Monate lang aus einem Dativhund Zwillinge macht, bevor er seinen Irrtum entdeckt; und auf der anderen Seite hat manch ein Anfänger, der sich solche Einbuße nur schlecht leisten konnte, zwei Hunde erworben und bezahlt und nur einen von ihnen erhalten, da er diesen Hund unwissentlich im Dativ Singular kaufte, während er im Plural zu sprechen glaubte - wobei das Recht gemäß den strengen Gesetzen der Grammatik natürlich auf Seiten des Verkäufers war und das verlorene Geld daher nicht eingeklagt werden konnte.
Im Deutschen beginnen alle Substantive mit einem großen Buchstaben. Das ist nun wahrhaftig mal eine gute Idee, und eine gute Idee fällt in dieser Sprache durch ihr Alleinstehen notwendigerweise auf. Ich halte diese Großschreibung der Substantive darum für eine gute Idee, weil man ihr zufolge ein Substantiv fast immer erkennen kann, sobald man es sieht. Hin und wieder irrt man sich allerdings und nimmt den Namen einer Person fälschlich für den einer Sache und verschwendet viel Zeit darauf, einen Sinn aus dem Ganzen herauszulesen. Deutsche Namen bedeuten fast immer etwas, und das fördert die Täuschung des Lernbeflissenen. Ich übersetzte eines Tages einen Satz, in dem es hieß, die wütende Tigerin habe sich losgerissen und "den unglückseligen Tannenwald gänzlich aufgefressen". Schon rüstete ich mich, dies zu bezweifeln, da fand ich heraus, dass Tannenwald in diesem Falle der Name eines Mannes war.
Jedes Substantiv hat sein grammatisches Geschlecht, und die Verteilung ist ohne Sinn und Methode. Man muss daher bei jedem Substantiv das Geschlecht eigens mitlernen. Eine andere Möglichkeit gibt es nicht. Um das fertig zu bringen, braucht man ein Gedächtnis wie ein Terminkalender. Im Deutschen hat ein Fräulein kein Geschlecht, eine Rübe dagegen schon. Welch eine übermäßige Hochachtung vor der Rübe und welch eine kaltherzige Missachtung des Mädchens verrät sich hier! Sehen Sie einmal, wie es sich gedruckt ausnimmt - ich übersetze im Folgenden ein Gespräch aus einem der besten deutschen Sonntagsschulbücher:
Gretchen: "Wilhelm, where is the turnip?"
Wilhelm: "She has gone to the kitchen."
Gretchen: "Where is the accomplished and beautiful English maiden?"
Wilhelm: "It has gone to the opera."3
   Um mit den deutschen Geschlechtern fortzufahren: Ein Baum ist männlich, seine Knospen sind weiblich, seine Blätter sächlich; Pferde sind geschlechtslos, Hunde sind männlich, Katzen weiblich - Kater natürlich inbegriffen; Mund, Hals, Busen, Ellenbogen, Finger, Nägel, Füße und Rumpf eines Menschen sind männlichen Geschlechts; was auf dem Hals sitzt, ist entweder männlich oder sächlich, aber das richtet sich nach dem Wort, das man dafür benutzt, und nicht etwa nach dem Geschlecht des tragenden Individuums, denn in Deutschland haben alle Frauen entweder einen männlichen "Kopf" oder ein geschlechtsloses "Haupt". Nase, Lippen, Schultern, Brust, Hände, Hüften und Zehen eines Menschen sind weiblich, und sein Haar, seine Ohren, Augen, Beine, Knie, sein Kinn, sein Herz und sein Gewissen haben gar kein Geschlecht. 
...

   Aus obiger Sektion wird der Leser ersehen, dass in Deutschland ein Mann zwar glauben mag, er sei ein Mann, aber sobald er sich die Sache genauer ansieht, müssen ihm Zweifel kommen: Er findet heraus, dass er in Wahrheit eine höchst lachhafte Mischung darstellt. Und wenn er sich dann mit dem Gedanken trösten möchte, dass doch immerhin ein verlässliches Drittel dieses Durcheinanders männlichen Geschlechts sei, wird der demütigende zweite Gedanke ihn sofort daran erinnern, dass er sich da um nichts besser steht als irgendeine Frau oder Kuh im Lande.
Eine Frau ist zwar im Deutschen infolge eines Versehens des Erfinders der Sprache weiblich; ein Weib jedoch ist es zu seinem Pech nicht. Ein Weib hat hier kein Geschlecht, es ist ein Neutrum; laut Grammatik ist also ein Fisch "er", seine Schuppen "sie", ein Fischweib aber keins von beiden. Ein Weib geschlechtslos zu nennen darf wohl als eine hinter dem Sachverhalt zurückbleibende Beschreibung gelten. Schlimm genug - aber übergroße Genauigkeit ist sicherlich noch schlimmer. Ein Deutscher nennt einen Bewohner Englands einen "Engländer". Zur Änderung des Geschlechts fügt er ein "-in" an und bezeichnet die weibliche Einwohnerin desselben Landes als "Engländerin". Damit scheint sie ausreichend beschrieben, aber für einen Deutschen ist das noch nicht exakt genug, also stellt er dem Wort den Artikel voran, der anzeigt, dass das nun folgende Geschöpf weiblich ist, und schreibt: "die Engländerin" (was soviel heißt wie "the she-Englishwoman"). Meiner Ansicht nach ist diese Person überbezeichnet.

Začíná přituhovat...

17. ledna 2011 v 14:08 | Hollin |  Hollin - my world
Ahojky,

tak co, jak je? Už jsem vám sem dlouho nic nepřidala, za to se samozřejmě moc omlouvám, ale měla jsem toho teď poslední dobou nějak moc... :-( Ve škole máme zkouškový, takže ležím v knížkách a alkoholu :-D Jako by mi to bylo k něčemu... Hrozí mi vyhazov. Kvůli jedinýmu předmětu, se kterým válčím už od prvního semestru... Teď v pátek jsem byla na čtvrtém pokusu o zápočet a dnes jsem se dozvěděla, že to zase nevyšlo...Zítra za tou učitelkou půjdu a zjistim, o kolik bodů jsem to nedala... Ale mám špatnej pocit, nechci to vzdát, ale asi mi nic jinýho nezbyde a podám si přihlášku na jinou školu... Držte mi všechny palce, co máte, moc možností už mi nezbývá...

Slzy
BTW slíbený překlad vám sem hodím snad již v nejbližších dnech, teď toho mám vážně trochu moc.... :-(
pp Hollin